Historie

Lichořeřišnice přišla do Evropy z And jako botanická zvláštnost, brzy zdomácněla v zahradách a kuchyních a ve 20. století se o ni začala zajímat i medicína.

Andy: zelenina i lék

Domovem lichořeřišnic jsou horské oblasti Jižní Ameriky. Původní obyvatelé And je pěstovali jako potravinu – příbuzná lichořeřišnice hlíznatá (mashua) se tam pro jedlé hlízy pěstuje dodnes. Listy a šťáva se podle dochovaných zpráv používaly také k ošetřování ran.

Cesta do Evropy

Jako první se do Evropy dostala lichořeřišnice menší (Tropaeolum minus). Přivezli ji Španělé v druhé polovině 16. století a už roku 1569 ji popsal sevillský lékař Nicolás Monardes ve spisu o léčivech z Nového světa. Říkalo se jí „indiánská řeřicha“.

Lichořeřišnice větší dorazila o století později. Carl Linné k jejímu popisu poznamenal, že do Evropy přišla z Peru roku 1684 zásluhou Nizozemce Beverninga. Odtud se rychle rozšířila do zahrad celého kontinentu a mohutnější, barevnější druh postupně vytlačil ten menší.

Jméno po válečné trofeji

Vědecké jméno Tropaeolum dal rostlině Linné. Kulaté listy mu připomínaly štíty a květy zkrvavené přilby, které antičtí vojevůdci po vítězné bitvě věšeli na kůl jako trofej – řecky tropaion.

Německé jméno Kapuzinerkresse a české lidové kapucínka odkazují na tvar květu s ostruhou, který připomíná kapuci mnišské kutny. České jméno lichořeřišnice znamená „nepravá, lichá řeřicha“.

Z okrasné zahrady do kuchyně

V 18. století se lichořeřišnice pěstovala stejně tak pro krásu jako k jídlu. Listy se jedly jako salát, poupata a plody se nakládaly místo kaparů. Díky obsahu vitaminu C se používala i proti kurdějím. Americký prezident Thomas Jefferson si ji roku 1774 zapsal mezi rostliny pěstované v Monticellu a sázel ji v zeleninové zahradě.

V 19. století z ní šlechtitelé vytvořili desítky odrůd. Slavná je alej v zahradě malíře Clauda Moneta v Giverny, kde lichořeřišnice každé léto zarůstají hlavní cestu.

Objev antibiotického účinku

V lidovém léčitelství se lichořeřišnice používala při nemocech močových cest a průdušek dlouho. Vědecké vysvětlení přišlo až v polovině 20. století, kdy němečtí badatelé zjistili, že po snědení salátu z lichořeřišnice získává moč schopnost brzdit růst bakterií. Roku 1954 už byl v Německu popsán přípravek s koncentrovanými účinnými látkami z lichořeřišnice a účinná látka byla určena jako benzylisothiokyanát.

Německá Komise E pro rostlinné léky zhodnotila lichořeřišnici v roce 1992. Kombinace natě lichořeřišnice s kořenem křenu je v Německu dodnes registrovaným lékem a v roce 2013 byla lichořeřišnice vyhlášena německou Léčivou rostlinou roku.

Zdroje

  • Tropaeolum majus L., 1753 – Linného popis druhu s poznámkou o příchodu do Evropy roku 1684, Plazi TreatmentBank.
  • The case of the dwarf nasturtium in Italy, Università di Bologna – lichořeřišnice menší v Evropě 16. století.
  • Nasturtium, Thomas Jefferson Encyclopedia, Monticello.
  • Kapuzinerkresse, Altmeyers Enzyklopädie – původ jména, Komise E, Léčivá rostlina roku 2013.
  • Große Kapuzinerkresse, DocCheck Flexikon – historie použití.
  • Winter AG. Hemmstoffkonzentrationen im Urin nach Aufnahme von Salat bzw. Wirkstoffanreicherungen der Kapuzinerkresse. Die Naturwissenschaften, 1954.

Text aktualizován v listopadu 2026.

Komentáře